Tělesná výchova je cílevědomá výchovná a vzdělávací činnost působící na tělesný a pohybový vývoj člověka (Vilímová, 2009)


Obsah


Historie TV

  • Pravěk – tělesná výchova spojena s přípravou na přežití. Základní pohybový fond se rozvíjel v souladu s požadavky činností. Chůze, běh, skoky, lezení, plavání, šplhání, házení, vrhání a chytání, později jízda na koni. Současně se vyvíjely pohyby spojené se sociální činností – tanec, hry.
  • Starověk – rozvoj bojových dovedností, v Indii vzniká Jóga, v Číně Kung-fu. Na území, jejichž prosperita byla založena na obchodu byl upřednostňován harmonický rozvoj všech schopností člověka (tělesných i duševních) – vznik starověkého ideálu – kalokagathia. Řecká tělesná výchova – Olympijské hry. Římská – vojenská tělesná výchova – gladiátorské hry.
  • Středověk – tělesná výchova je zahrnuta do rytířské výchovy, má vojenský charakter. Nutnost umět jezdit na koni, šermovat, střílet a tančit.
  • Humanismus, renesance – návrat k antické kultuře, význam tělesné zdatnosti vyzdvihují také lékaři, rozšiřují se vědomosti o stavbě a funkci těla a jeho orgánů a objevuje se myšlenka o prevenci a léčbě pohybem. Je prosazována gymnastika, jako jeden z prvků tělovýchovy. Významné osobnosti: Vittorino Ramboldini da Feltre, Hieronymus Mercurialis, Francois Rabelais, Thomas More, Jan Amos Komenský.
  • Osvícenství – spojení tělesných cviků s přírodou (cvičení na čerstvém vzduchu). Tělovýchova jako prvek výchovy k lidství – filantropisté. Johann Christoph Fridrich Guts-Muts (1759-1839) je pokládán za zakladatele moderního pojetí tělesné výchovy výchovy mládeže. Tělesná výchova byla zařazena do škol jako rovnocenný předmět s ostatními. Na přelomu 18. a 19. století vznikly vlivem rozdílných podmínek v Evropě 3 tělovýchovné systémy:
    • Anglický sport
    • Německý turnérský tělocvik
    • Severský gymnastický systém
  • Konec 19. století  – rozvoj sportovního hnutí, vznikají národní sportovní svazy a postupně i mezinárodní sportovní svazy. Pierre De Coubertin (1863-1937) dal podnět ke vzniku Mezinárodního olympijského výboru. Roku 1896 se konaly v Aténách první novověké olympijské hry.
  • Začátek 20. století – snaha o návrat k přírodě (E. T. Seton), vznik skautské organizace, vznik specifické ženské TV.

 

Vývoj TV v českých zemích:

  • Jan Malýpetr (1815 – 1899), první český učitel TV
  • Zavedení povinného předmětu tělesná výchova bylo součástí reformy školské soustavy z roku 1869
  • První používané osnovy vytvořil A. Spiess a vycházely z německého turnerského systému – cíle školní TV: rozvoj síly, obratnosti, jistoty, odvahy a sebedůvěry
  • Tělocvičné ústavy podle německého vzoru (Jahn-Eiselenova soustava).
  • Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner položili základy sokolskému hnutí (1862).
  • Po vzniku samostatné Československé republiky byla koncepce školní TV ovlivněna tradicí Sokola. Základem osnov (curricula) byla Tyršova soustava: cvičení pořadová, prostná, nářaďová, atletika, hry doplněná o sezónní aktivity (plavání, bruslení, sáňkování, lyžování).
  • Koncem 19. století vznikají sportovní svazy (veslařský, fotbalový, lyžařský, atletický, Klub českých turistů).
  • Po 2. světové válce byly formulovány odlišné cíle TV. Sportovní a výkonnostní zaměření, zdůraznění branných aspektů. TV lze charakterizovat jako jednotnou, kolektivní, centralistickou a direktivní.
  • Po roce 1989, liberalizace školství, více možností přizpůsobit proces výuky TV žákům.
  • Nové alternativní směry vzdělávání: Waldorfská škola, Montessori…

 

Didaktika tělesné výchovy

Tělesná výchova je cílevědomá výchovná a vzdělávací činnost působící na tělesný a pohybový vývoj člověka (Vilímová, 2009)

Cílem je:

  • Upevňování zdraví
  • Zvyšování tělesné zdatnosti a pohybové výkonnost
  • Utváření kladného vztahu k pohybové aktivitě.

 

Pojem didaktika je chápán jako teorie vzdělávacího procesu ve vyučování. Členíme ji na:

  1. Akademickou vědní disciplínu (součást systému kinantropologických věd)
  2. Studijní předmět v přípravě učitelů

Součástí didaktiky TV jsou didaktiky jednotlivých sportovních odvětví (didaktika gymnastiky, didaktika atletiky, her, tance….)

 

Postavení didaktiky TV v systému věd (Rychetský, Fialová, 2004):

Pedagogika – členění:

  • Teorie vyučování
  • Teorie výchovy

Didaktika tělesné výchovy:

  • Didaktika základní TV
  • Didaktika rekreační TV
  • Didaktika zdravotní TV

Didaktiky jednotlivých odvětví – gymnastika, Volejbal, Fotbal, atd.

 

Prvky didaktického procesu:

  • Projekt výchovy a vzdělávání (cíle, osnovy apod.)
  • Činnost žáka
  • Činnost učitele
  • Podmínky (materiální, společenské, apod.)

 

Vnější činitelé didaktického procesu:

  • Rodina
  • Životní styl
  • Média
  • Trenér, cvičitel
  • Mezipředmětové vztahy
  • Lékař

 

Vnitřní činitelé didaktického procesu:

  • Motivace
  • Dědičnost
  • Schopnosti

 

Cíle TV:

  • Psychomotorické – pohybová způsobilost v činnostech, osvojení pohybových celků, využití TV k udržení a rozvoji zdravotního stavu
  • Kognitivní – orientace a znalosti ve zvolené sportovní aktivitě, schopnost plánování aktivit, rozvoj chápání zdravého způsobu života
  • Afektivní – prožitek, sebevědomí a tvořivost, pochopení individuálních rozdílů mezi jednotlivci, rozvoj sociálních vztahů, pozitivní soutěživost, osobní nezávislost a čestnost.

 

Úkoly TV:

  • Upevňování zdraví (působení na jednotlivé složky zdravotně orientované zdatnosti)
  • Zvyšování tělesné zdatnosti (kondice)
  • Zvyšování pohybové výkonnosti (rozvoj pohybových schopností)
  • Utváření kladného vztahu k pohybové aktivitě
  • Získání vědomostí o účinku tělesných cvičení
  • Získání základního praktického a teoretického vzdělání v oblasti TV

 

Členění učebních cílů:

  • Pro příslušný stupeň (1. st. ZŠ): co vše žáci umí na konci 5. třídy
  • Pro jednotlivé tematické celky: učivo sdružené podle určitých společných znaků, např. učivo atletiky, gymnastiky, plavání
  • Pro jednotlivé ročníky a třídy
  • Pro jednotlivé lekce: učivo zaměřené na osvojení určité dovednosti (např. skok do dálky, splývání, kotoul vpřed; naučení trvá déle než jednu hodinu)
  • Pro jednotlivé vyučovací hodiny: cíl pro jednotlivé hodiny není shodný s cílem lekce
  • Pro jednotlivé pohybové úkoly: konkrétní cvičení pro nacvičení dovednosti

 

Cíle konkrétní vyučovací jednotky:

  • Mělo by jít o cíle, které žáci přijali za své
  • Učební cíle je třeba stanovit konkrétně
  • Učební cíle musí navazovat na předcházející cíle (určitým dovednostem musí předcházet osvojení jednodušších dovedností, osvojení složitější vědomostí předcházejí vědomosti základní)

Zásady při stanovování cílů (Mužík, Krejčí, 1997):

  1. Učitel je zapojen do tvorby celoškolského vzdělávacího programu (ŠVP).
  2. Dítě není malý dospělý.
  3. Různé děti budou dosahovat různé úrovně dovedností. Může se projevit nezralost.
  4. Hlavním prostředkem k dosažení učebního cíle na 1. stupni je HRA.

 

Organizační formy tělesné výchovy

Organizační forma je vnější uspořádání organizačních a didaktických podmínek vyučování, v nichž se realizuje výchovně vzdělávací proces (Fialová, 1998).

Podle Rychteckého a Fialové (2004) vyčleňujeme tyto skupiny:

  1. Povinné
  2. Nepovinné
  3. Doplňkové
  4. Zájmové

Povinné organizační formy:

  • Vyučovací hodina
  • Výchova v přírodě
  • Zdravotní TV
  • Plavecký výcvik
  • Lyžařské a sportovní kurzy (pouze doporučené)

Nepovinné organizační formy:

  • Volitelný předmět

Doplňkové činnosti:

  • Cvičení v hodinách jiných předmětů (tělovýchovné chvilky, protažení – kompenzační cvičení)
  • Pohybové a rekreační přestávky
  • Rekreační cvičení

 

Zájmové činnosti:

  • Školní sportovní kluby
  • Zájmové kroužky
  • Jednorázové akce (soutěže, vystoupení, cvičení s rodiči)

 

Vyučovací hodina TV

  • Jde o základní organizační formu TV.
  • Je přímo řízena učitelem.
  • Je zakomponována do rozvrhu.
  • Je samostatným celkem, ale navazuje na předchozí vyučovací hodinu.

 

Vyučovací hodiny dělíme podle různých kritérií.

 

Dělení podle hlavních složek výchovně- vzdělávacího procesu:

  • Diagnostické vyučovací hodiny (na začátek a závěr tematických celků, zahrnují kontrolu a klasifikaci žáků)
  • Motivační – vzbuzují a prohlubují zájem
  • Expoziční – seznamují s učivem, nacvičují nové pohybové dovednosti
  • Fixační – upevňují a zdokonalují dovednosti

 

Podle obsahu, (například):

  • Gymnastická,
  • Atletická,
  • Herní,
  • Úpolová a další

 

Podle množství témat:

  • Monotematické
  • Smíšené – kombinace různých sportovních aktivit, umožňuje střídat činnosti

 

Podle pohlaví (od 6. třídy):

  • Hodina pro dívky
  • Hodina pro chlapce,
  • Koedukovaná hodina (smíšená)

 

Podle zaměření:

  • Nácvičné,
  • Kontrolní,
  • Kondiční,
  • Soutěžní

 

Přípravy a realizace hodiny TV

Písemná příprava obsahuje:

  1. Obecnou část – tématický celek podle vyučovacího plánu, téma hodiny, pořadí hodiny v tematickém plánu, konkrétní učební cíl
  2. Konkrétní údaje – třída, prostředí, pomůcky, počet žáků
  3. Vlastní příprava – část hodiny, popis obsahu (popis cvičení, nákres, účinek), použité metody, organizace a zatížení, čas, poznámky

 

Plánování a příprava zahrnuje:

  1. Výběr výukových cílů
  2. Výběr činností a rozvržení hodiny (zahrnuje i výběr pomůcek a časové rozvržení)
  3. Příprava pomůcek, materiálů, kontrola zařízení tělocvičny
  4. Rozhodnutí o způsobu sledování a hodnocení postupu práce žáků a o průběhu hodiny

Příprava:

  1. Umožňuje promyslet věci dopředu a připravit se na případné problémy či dotazy
  2. Umožňuje realizaci podobné hodiny v budoucnosti u jiné skupiny
  3. Umožňuje si dopředu promyslet: druh učení, metody, organizaci, hodnocení, pomůcky….

 

Didaktické řídící styly

  • Přímé vedení žáků (frontální vyučování)
  • Nepřímé vedení žáků (skupinové vyučování)
  • Samostatná a tvořivá práce žáků (spontánní, podněcovaná, uvědomělá, problémové vyučování)

 

Didaktické styly:

  • Příkazový styl – veškeré rozhodnutí a vedení je na učiteli
  • Praktický styl – část rozhodnutí je přenášena na žáka
  • Reciproční styl – žáci jsou zapojeni do hodnocení a korekce chyb, poskytuje zpětnou vazbu a opravuje chyby
  • Styl se sebehodnocením – žáci cvičí samostatně, sami se pokoušejí posoudit správnost provedení, používají autokorekce
  • Styl s nabídkou – žák si volí obtížnost a náročnost pohybové činnosti
  • Styl s řízeným objevováním – učitel vhodně zvolenými otázkami nebo rozhovorem vede žáka k samostatnému nalezení řešení
  • Styl se samostatným objevováním – řešení problému v pohybových úkolech
  • Styl s autonomním rozhodováním žáka o učivu i stylu – samostatná volba žáka co se bude učit a jak

 

Didaktické postupy

Jde o strategii a způsob výuky, který se používá při osvojování pohybových dovedností v TV.

V tělesné výchově lze uplatnit 3 základní postupy:

  1. Komplexní – jde o přirozené pohyby, které by bylo zbytečné dále rozkládat, učíme celý pohyb najednou
  2. Analyticko-syntetický – rozdělujeme pohyb na dílčí části u pohybových dovedností, které si žáci nemohou osvojit celé najednou
  3. Synteticko-analytický – nacvičujeme zároveň komplexní provedení a nácvik částí pohybu

 

Základní didaktické zásady při výuce TV

  • Zásada uvědomělosti a aktivity
  • Zásada názornosti
  • Zásada soustavnosti
  • Zásada přiměřenosti
  • Zásada trvalosti

 

Metody TV

Metody používané učitelem tělesné výchovy lze podle cíle rozdělit na (Sýkora, Kostková et al., 1985):

  • Motivační (seznámení s úkolem, motivace)
  • Expoziční (nácvičné)
  • Fixační (zdokonalování a zpevňování)
  • Diagnostické (kontrolní)
  • Výchovné (citový rozvoj, hodnotová orientace, socializace)

 

Aktivizující metody:

  • Diskusní metoda
  • Situační metoda (řešení modelových problémových situací)
  • Didaktické hry

 

Osobnost učitele TV – vlastnosti:

  • Osobnostní (mravní, psychomotorické)
  • Profesní kompetence
  • Emoční a psychická stabilita
  • Tělesná zdatnost a výkonnost

 

Komunikace učitele TV

  • Mimika
  • Pohledy (žáci musí mít pocit, že je učitel sleduje)
  • Řeč těla (-tělesný postoj sebevědomý vzpřímený)
  • Gesta
  • Signály (píšťalka, tleskání)

 

Mužík, Krejčí (1997) uvádějí principy efektivního vyučování. Výuka TV je efektivní, když je efektivní učitel. Efektivní učitel:

  1. Dokáže stanovit uskutečnitelné učební cíle.
  2. Spatřuje svou primární funkci v promyšleném a přesném instruování žáků.
  3. Začíná každou hodinu přehledem obsahu nebo učebních cílů.
  4. Předkládá instrukce, korekce a zpětné informace jasně a živě
  5. Rozpozná aktuální stav žáka a jeho způsobilost k pohybovým činnostem
  6. Uzavírá hodinu shrnutím hlavních bodů učiva

 

Pohybová omezení u dětí mladšího školního věku

Problematické cviky, u kterých je potřeba zvýšení opatrnosti:

  • Visy prosté
  • Záklony hlavy a trupu
  • Doskoky z větší výšky než je pas
  • Lezení a chůze v dřepu a kleku
  • Klek sedmo, mezi paty
  • Úpolová cvičení

 

Senzitivní období (Rychtecký, Fialová,2004):

  • Kinestetická diferenciační: 6-9 let
  • Rovnováhová: 8-12 let
  • Prostorová orientace: 10-14 let
  • Obratnost: 6-12 let

 

Hodnocení a klasifikace v TV

Funkce hodnocení

  • Didaktická – říká žákovi co umí (neumí) a na jaké úrovni
  • Výchovná – účinek na utváření osobnosti žáka
  • Kontrolní a diagnostická – informace pro učitele o jeho schopnostech a schopnostech žáků, usměrnění a regulace další učební činnosti
  • Výběrová – identifikace žáků pohybově nadaných a pohybově oslabených
  • Prognostická – prognóza dalšího vývoje žáka
  • Motivační – naplnění potřeby uznání a ocenění, naplnění potřeby seberealizace a uplatnění
  • Emocionální – potřeba ocenění
  • Sociální – potřeba uznání v sociální skupině

 

Druhy hodnocení z hlediska cíle:

  1. Prediktivní hodnocení: jde o vstupní hodnocení
  2. Formativní hodnocení: průběžné hodnocení v průběhu vyučovacího procesu
  3. Celkové (sumativní) hodnocení: závěrečné, slouží k ověření splnění cíle

 

Podmínky pro TV

  1. Personální – kvalifikace učitele, administrativní zátěž, osobnost učitele, schopnosti,
  2. Institucionální – podmínky na straně školy
  3. Sociální – nejvýznamněji sociální podmínky ovlivňuje rodina, učitel a školní třída
  4. Materiální – prostředí, učební pomůcky, metodické pomůcky,zařízení, didaktická technika, školní potřeby, vyučovací prostory
  5. Právní

Z právních dokumentů vyplývají na činnost učitele následující skutečnosti (Fialová, 2010):

  • Učitel musí být přítomen 15 minut před začátkem vyučování
  • Musí zajistit bezpečnost (kontrola nářadí, plochy, úboru, dopomoc a záchrana)
  • Musí žáky seznámit s pravidly (provoz tělocvičny, bazénu, řád kurzu…)
  • Volba vhodného obsahu a obtížnosti
  • Důkladná příprava, rozcvičení, znalost prostředí
  • Počet žáků na jednoho učitele: mimo školu 24, při koupání 10, v tělocvičně 36
  • Poskytnutí první pomoci: lékárnička v dosahu tělocvičny – záznam o úrazu

 

Nejčastější chyby učitele, které by mohly vést k právnímu postihu:

  1. Nepřítomnost učitele
  2. Nedodržení metodického postupu
  3. Chyby v organizaci (bezpečnou organizaci je zapotřebí zajistit zejména při hodech, vrzích a cvičení na nářadí)
  4. Neposkytnutí informací o bezpečnosti
  5. Nezajištění bezpečných podmínek
  6. Nepřiměřený úkol (zařazení cvičení, které není doporučeno v učebních osnovách nebo je vzhledem k věku nevhodné)
  7. Nedodržení počtu žáků
  8. Zanedbání první pomoci
  9. Nezajištění činnosti a dozoru necvičících

 

Literatura:

Mužík, V. & Krejčí, M. (1997) Tělesná výchova a zdraví. Olomouc: Hanex, 1997. Fialová, L. (2010) Aktuální témata didaktiky. Školní tělesná výchova. Praha: Karolinum.

Fialová, L. (2010) Aktuální témata didaktiky. Školní tělesná výchova. Praha: Karolinum, 2010.

Kössl, J., Štumbauer, J., & Waic, M. (2006) Vybrané kapitoly z dějin tělesné kultury. Praha: Karolinum.

Rychtecký, A., Fialová, L. (2004) Didaktika školní tělesné výchovy. Praha: Karolinum.

Vilímová, V. (2009) Didaktika tělesné výchovy. Brno: Masarykova univerzita, 2009.

Berdychová, J. (1978) Tělesná výchova pro studující učitelství základní školy. Praha: SPN.

Antala, B. et al. (2001) Didaktika školskej telesnej výchovy. Bratislava: Fakulta telesnej výchovy a športu Univerzity Komenského a Slovenská vedecká spoločnost pre telesnú výchovu a šport.

Kostková, J. (1985) Vyučovací způsoby v tělesné výchově In. Sýkora, F., Kostková, J. et al. Didaktika tělesné výchovy. Praha: SPN.